Můj první nejlepší zážitek byl, když jsme v pátek přijeli do Nečtin. Pak jsme šli na procházku do lesa a vzali jsme si čelovky, protože jsme věděli, že přijdeme za tmy. Ale vrátím se k těm čelovkám. Byli jsme rozděleni na dvě skupiny a jedna skupina schovávala čelovky a ta druhá skupina udělala to samé. Když to schovali, tak jsme se otočili a hledali. Potom jsme šli po zvířátkové cestě, byly tam prasečí stopy, tak jsme se všichni báli. Pak jsme dorazili k posedu, na který jsme vylezli. Ale museli jsme lézt po dvou, protože to bylo hodně shnilé a hodně to křupalo. První lezli Tereza a Pavel. Tereza z posedu uviděla cestu, tak šla dolů a vydali jsme na tu cestu. Pak jsme šli lesem, hodně krát jsem padal, protože jsem na sebe nedával pozor. Pak jsme narazili na dům, tak jsme se zeptali jednoho pána a ten nám řekl, kudy se dostaneme k hradu Preitenštejn. Tak jsme tam dorazili, museli jsme založit oheň a pak jsme si opékali klobásy. Byly velice dobré. Pak jsme šli na faru, kde jsme byli ubytovaní. Dorazili jsme tam v 21:30 a psali jsme deníky a pak jsme šli spát. Byl sem hodně unavený, vše se mi to líbilo, tento den byl nejlepší ze všech. / Napsal: Láďa
Poznámka redakce: Breitenstein (Preitenštejn), tj. Široký kámen, později Nečtiny.
Sobota - nejlepší zážitek - ráno jsme si zabalili věci a šli jsme do kostela Luková. Ušli jsme dohromady 16 km. Cesta byla docela náročná. Lezli jsme na Kozelku a potom strmým svahem dolů. Po cestě jsme si kopali. Pak jsme si měli vyrobit zbraně na lov. Měli jsme si ulovit večeři. Pak když jsme došli do kostela v Lukové, tak tam byly sochy ze sádry a tři z nich v noci svítí. Jezdí tam hodně lidí, cizinců, třeba i z Jižní Ameriky. Ten kostel byl starý, postavený roku 1352. Byly tam popadané stropy. Cestou zpátky jsme si měli ulovit tu večeři a neulovili. Pan Raška tedy vyndal kuře a napíchl ho na klacek a my jsme ho měli trefit. Já jsem ho jediný trefil. Pak jsme si ho teda upekli a bylo to docela dobré. Nazpátek jsme přišli v 21:00. Byl to dobrej den, fakt dobrej./ Napsal: Pavel
Bobřík odvahy
Nic jsme nevěděli a asi ve dvanáct mě vzbudila paní Beránková. Měl jsem si vzít bundu a jít. Šel sem s panem Raškou ke vratům a řekli mi cestu, kudy mám jít. Šli jsme na hřbitov, nejdřív rovně a potom přes tunel a najednou tam něco kuňkalo a měli jsme se podepsat na papír u hrobu malého dítěte. A najednou na mě lítají sněhové koule a pak za plotem je hlava a já si říkám, co to „sakra“ je a najednou to zmizí. A já jdu dál, bál jsem se hlavně u vrat, protože vrzaly. Pak už jen jdu zpátky a jdu do postele a jdou vzbudit dalšího./ Napsal: Míra
Bazén
V neděli, po zátěžovým víkendu, jsme jeli do bazénu na Slovany. Všichni jsme byli rádi. Do bazénu jsme šli na hodinu a půl. Když jsme se umyli a převlékli, tak jsme šli na tobogán. Tam jsme strávili nejvíce času. Pak jsme šli do divoké řeky. Tam jsme hráli na babu. To nás všechny bavilo. Po divoké řece jsme šli do vířivky. Potom jsme šli na skokánky a znova na tobogán. Tam jsme dělali kraviny. Nakonec nás bazén všechny bavil, i Reného, kterýmu se nejdřív nechtělo jít./ Napsal: Dan
